Vloni v listopadu probíhal sběr dat v rámci mezinárodního výzkumného projektu Naděje 2014, do něhož se za českou stranu zapojili výzkumníci z Psychologického ústavu Filozofické fakulty MU. Cílem bylo zjistit aktuální náladu v české společnosti před koncem roku 2013 a odpovědět na některé otázky týkající se nadějí, pozitivních očekávání a přání do roku 2014, celkové životní spokojenosti a dalších souvisejících témat.
Výzkumníci shromáždili data od více než 1400 respondentů z celé České republiky ve věku od 15 do 75 let. Zprávy o výsledcích prvních analýz dat jsou nadějné: byť to tak vždy úplně nevypadá, mezi lidmi naděje stále je.
Jaká jsou tedy naše převažující očekávání a přání do budoucnosti, v čem spatřujeme naději a co pro její naplnění děláme? Výsledky ukazují, že do roku 2014 vstupují lidé s optimismem především vůči svému osobnímu životu. V otázkách týkajících se národní politiky, ekonomiky, životního prostředí a sociálních témat převažují spíše pesimistická očekávání.
Z analýzy získaných dat také vyplývá, že většina českých respondentů směřuje svá osobní přání pro rok 2014 do oblasti mezilidských vztahů. Za pět nejdůležitější přání považují následující: šťastné partnerství a rodinu, vlastní zdraví, harmonie v životě, dobré a důvěrné vztahy s druhými lidmi a osobní nezávislost. Zajímavé je, že přáním, jako jsou větší množství peněz či úspěch v práci, nepřisuzují dotazovaní velkou váhu.
A od koho tedy očekáváme, že nám přinese naději? Většina respondentů možná překvapivě odpovídá, že vnímají naději jako něco, co je odpovědností každého člověka vůči sobě sama a že tedy především dávají naději sami sobě. Na druhém místě se coby zdroj naděje objevují blízcí lidé (manžel/ka, partner/ka) a na třetím místě přátelé. Ukazuje se, že důležitým zdrojem naděje pro nás může být také příklad druhých lidí, kteří si umějí v životě poradit. Na posledních místech v žebříčku možných odpovědí na otázku, kdo nám může přinést naději, se objevují politikové a vláda (poslední místo) a dále bankovní, finanční a pojišťovací specialisté.
Zajímavé jsou také odpovědi na otázku, co konkrétně děláme pro naplnění svých nadějí. Výsledky naznačují převažující racionální a aktivní přístup: nejčastěji respondenti udávají, že nad situací hodně přemýšlejí a analyzují okolnosti, hodně čtou a snaží se být informovaní a také přijímají svou zodpovědnost za splnění svých nadějí. Nejméně častými způsoby pro naplnění nadějí jsou pak podnikatelská činnost, návštěva kostela a modlitba či meditace.
Získané výsledky se příliš neliší v závislosti na pohlaví, avšak ukázaly se některé rozdíly související s věkem respondentů. Ohledně svého osobního života, vývoje ekonomiky a řešení sociálních otázek jsou pro rok 2014 nejoptimističtější lidé ve věku 18 až 29 let. Ti jsou však zároveň nejpesimističtější ohledně budoucího vývoje klimatu a životního prostředí. Naopak starší lidé ve věku nad 60 let udávají nejméně optimistické vyhlídky pro svůj osobní život, jsou také značně pesimističtí ohledně ekonomiky a sociálních témat. Větší optimismus než mladší lidé si však zachovávají v otázkách klimatu a životního prostředí.
Ukazuje se, že s věkem se mění nejen obecná očekávání, ale také struktura osobních přání: zatímco u mladších lidí do 30 let dominují přání jako šťastná rodina a partnerství, dobré mezilidské vztahy a více zábavy, čtyřicátníci touží především po jistém zaměstnání a větším množství peněz, ale také po osobní nezávislosti a větším množství volného času a odpočinku. Osoby ve věku 50 až 60 let a starší si pak přejí především pevné zdraví, harmonii a řád ve svém životě a také možnost pomáhat druhým lidem.
Výzkumníky také zajímalo, zda a nakolik souvisí naděje s celkovou životní spokojeností, se zdravotním stavem a dalšími sledovanými jevy. Výsledky analýz napovídají, že lidé, kteří si dokáží udržet vyšší míru naděje a do budoucnosti hledí spíše s optimismem, mají lepší kvalitu mezilidských vztahů a vnímají svůj život jako více smysluplný. Jsou také radostnější, celkově spokojenější a dokonce i zdravější.
Naopak osoby s převažujícím pesimistickým postojem k sobě i ke světu patří spíš mezi ty nespokojené, u nichž převažuje horší nálada, prožívají menší pocit smysluplnosti života, vykazují nižší kvalitu mezilidských vztahů a horší zdravotní stav.
Jaká konkrétní doporučení tedy můžeme na základě výše uvedených výsledků nabídnout? Dobrou zprávou je, že pozitivní způsob myšlení a nadějný přístup k životu je možné cíleně ovlivnit a alespoň částečně si je osvojit.
Obecnější doporučení pro podporu pozitivního přístupu a nadějného myšlení lze shrnout do sedmi bodů:
1. Pokuste se méně trápit tím, co nemáte, a nebo tím, co nemůžete změnit, a zkuste více ocenit a být vděčni za všechno to, čeho se vám dostává.
2. Kdykoli je to možné a účelné, zaměřte svou pozornost na pozitivní stránky života, všímejte si toho dobrého kolem vás i ve vás.
3. Vychutnávejte si šťastné okamžiky života, soustřeďte se na ně a plně je prožijte, ať si je později můžete lépe vybavit z paměti a opakovaně se z nich těšit.
4. Položte si otázku, oč vám v životě skutečně jde, jaké jsou vaše hodnoty, priority a co vám dává smysl, a pokuste se žít v souladu s nimi.
5. Stanovte si adekvátní, dosažitelné cíle a zvažte, jakými způsoby a cestami lze vytčeného cíle dosáhnout. Uvědomte si, že cesta k cíli nemusí být vždy nejkratší, přímočará, ani jediná.
6. Udržujte svoji motivaci a snahu. Pokud je váš cíl v souladu s vašimi hodnotami a opravdovými potřebami, bude vás pomyšlení na něj posilovat, motivovat a povzbuzovat na cestě k jeho dosažení.
7. V případě, že jste dlouhodobě nespokojeni se svým životem, věřte, že změna k lepšímu je možná a učiňte první krok.
Na závěr je důležité podotknout, že orientace na pozitivní stránky života neznamená, že budeme popírat existující problémy a opomíjet nutnost jejich řešení. Nadějné a optimistické myšlení vybízí spíše k přesměrování a zaměření pozornosti na to, co je nebo může být v našem životě pozitivní a co třeba doposud stálo ve stínu problémů, které si říkají o naši pozornost daleko razantněji a halasněji.
Optimismus je tedy účinnou strategií pro efektivní překonání nepřízně a nepohody, kdy můžeme „přehodit výhybku“ svého stereotypního, negativistického způsobu myšlení, jenž by nás jinak zavedl na slepou trať bezmocnosti, snížené sebedůvěry, nespokojenosti a zhoršeného zdraví.
Autorka působí na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty MU a byla koordinátorkou výzkumu Naděje 2014.
