Podle čeho se rozhodujete, komu ve volbách dáte svůj hlas? Nejspíš odpovíte, že si vybíráte na základě volebního programu, dosavadní práce politiků nebo podle kvality kandidátů. Ve většině případů je však za vaším rozhodnutím mnohem prozaičtější a bezprostřednější věc – emoce.
Nejznámějším příkladem vlivu emocí na volební chování je americký spot Daisy spot Daisy z roku 1964. Ačkoliv byl spot v televizi odvysílán pouze jedinkrát, díky silnému emotivnímu náboji rozhodl a Lyndonu B. Johnsonovi de facto zajistil vítězství v prezidentských volbách. Minutový spot vyobrazující dvouletou holčičku, která si hraje v přírodě, využil kontrastu této idylky s hrůzu vzbuzujícím odpočítáváním, po kterém následoval výbuch atomové bomby. V atmosféře nejistoty a s ohledem na právě probíhající válku ve Vietnamu se jednalo o trefu do černého.
Před pěti lety jsme byli svědky dalšího učebnicového příkladu, ve kterém volby rozhodly emoce. Barack Obama dokázal zaujmout většinu americké společnosti nadějí na změnu. „nadějí na změnu“ Jeho osobní příběh, původ a společenské postavení vytvořily spolu s profesionální kampaní vysoké očekávání a téměř hmatatelnou vidinu změny. Voliči chtěli po éře George W. Bushe změnu a Obama jim ji nabídl. Voliči tak v Obamovi, který byl ztělesněním amerického snu, viděli naději.
Pro příklady však není třeba sahat až do Ameriky. I poslední prezidentské volby ve Francii v roce 2012 a volební zisk Francoise Hollandea byly vítězstvím „změny“ a „úlevou pro Francouze“. Bezprostředně po vyhlášení výsledků nový prezident ve svém projevu zdůraznil, že „se Evropa na Francii dívá“. Hollande byl „hrdý, že dal lidem opět naději“. Francouzi při rozhodováním o další hlavě státu volili mezi programem a argumenty Sarkozyho a nadějí (na zlepšení), kterou nabízel Hollande. Volební výsledky nám napovídají, jestli voliči upřednostnili věcné argumenty nebo emotivní sdělení.
Není důvod si myslet, že by tomu v České republice bylo jinak. Jen si vzpomeňme na volby do Poslanecké sněmovny v letech 2006 a 2010. Souboj dvou nejsilnějších stran, ODS a ČSSD, vyvolával vášnivé emoce, které ještě umocnily osobnosti předsedů těchto stran. Jistě máme v živé paměti i historicky první přímou volbu prezidenta, která nebývale polarizovala českou veřejnost. Byla snad tato polarizace zapříčiněna věcnými argumenty? Nikoliv. To se však nevztahuje pouze k duelu druhého kola volby, příklady najdeme i v kole prvním. Když se řekne například jméno Jiřího Dienstbiera, vybaví se nám jeho heslo „změna je možná“, u Jana Fischera pak „volme změnu“ a u Miloše Zemana „zde domov můj“.
Nemusí se nám to líbit, ale emoce nás často výrazně ovlivňují i v situacích, ve kterých bychom to nečekali. Můžeme se sice snažit zachovat si chladnou hlavu a rozhodnout se racionálně, ale jen málokomu se podaří oprostit se od pocitů a nenechat se jimi při své volbě strhnout. Na druhou stranu však není třeba se tím znepokojovat. Jen si to uvědomme, až příště budeme o politice plameně diskutovat třeba se svými spolužáky či kolegy. Emoce se totiž vloudí i tam, kde bychom je nečekali.
Autor je doktorský student na katedře politologie Masarykovy univerzity.
