Přejít na hlavní obsah

Vzpomínka pamětníka: Jak se studovalo po válce

Před sedmdesáti lety nastoupil paleontolog Rudolf Musil ke studiu na Přírodovědeckou fakultu MU.

Profesor Rudolf Musil.

Letos je tomu 70 let od zahájení výuky po druhé světové válce. V roce 1945, a to počínaje zimním semestrem, začala v plném rozsahu všech vědních disciplín výuka na Přírodovědecké fakultě. Úvodem však musím uvést, že tento článek zdaleka nepopisuje všechny poznatky z této doby ani dosažitelné dokumenty. 

>> Masarykova univerzita ve válce. Jak vypadala její obnova?

Abychom se seznámili s poválečným začátkem, musíme se vrátit do doby o něco dřívější. Studium osmých tříd všech českých gymnázií bylo ukončeno příkazem protektorátní vlády již v létě roku 1944. Všichni studenti v rámci tzv. totálního nasazení byli vysláni do nejrůznějších podniků i mimo místo, kde bydleli, a to jako manuální pracovní síly. Do školy se pak mohli vrátit teprve po skončení války, aby během několika málo měsíců probrali učební látku osmých tříd.

Přednášková činnost všech fakult Masarykovy univerzity v zimním semestru roku 1945 započala v říjnu. Ačkoliv poměrně mnoho učitelů bylo odvlečeno do koncentračních táborů, kde zahynuli, podařilo se děkanátu a vedoucím kateder zajistit výuku tak, aby se to co nejméně negativně projevilo. Po skončení války až do začátku zimního semestru se vedení snažilo zpřístupnit budovy, které nebyly více poškozené, a upravit aspoň některé posluchárny. Stavební a zednické práce na budovách dělali dělníci profesionálních firem. Mnoho sbírkových fondů bylo pouze uskladněných a bylo zapotřebí je vybalit a upravit tak, aby byly přístupné i pro studenty. Studenti se pak podíleli pouze na zpřístupnění sbírek a na jejich eventuálním stěhování, tedy na tom, co bezprostředně souviselo s jejich výukou. Pokud si dobře vzpomínám, pro přednášky jako jediná nejvíce vyhovující byla tzv. „velká chemická posluchárna“, která dnes již neexistuje. I tam však některá okna nebyla ještě zasklená. Pro dokreslení situace uvádím, že v některých budovách se ještě topilo v kamnech, což znamenalo zajistit uhlí a dřevo.

Zájemcům o studium stačilo dojít na děkanát, který sídlil v dnešní vrátnici (to ukazuje, jak velký byl úřednický aparát), tam předložit příslušnému referentu doklad o absolvování střední školy a uvést, které obory chce studovat. Byl ihned zapsán jako řádný posluchač. Uvedený zápis nevyžadoval více než 10 až 15 minut. Žadatel obdržel útlou knížečku – index přednášek, do které zapisoval po celou dobu studia. Index přednášek (index lectionum) byl vytištěn nejen česky, ale i latinsky. V tehdejší době se ještě předpokládalo, že úředníci děkanátů všech států budou znát aspoň základy tohoto jazyka. Proto bylo možné použít tento index s absolvovanými přednáškami i ke studiu v zahraničí, poněvadž byl srozumitelný všem univerzitám.

Úkolem posluchače bylo zapsat do indexu názvy všech přednášek v daném semestru, které chtěl absolvovat, jméno přednášejícího a u každé přednášky počet hodin týdně. V další rubrice bylo potvrzení kvestora, které oficiálně ověřilo správnost zápisu. Přednášející stvrdil svým podpisem, že souhlasí, a dalším podpisem pak, že posluchač navštěvoval přednášky řádně. Zkoušky z přednášek byly vždy u každého přednášejícího individuální, v žádném případě, i když bylo posluchačů poměrně hodně, nebyl použit písemný test. Den zkoušky nebyl stanoven a bylo možné jej domluvit s přednášejícím.

Dva obory
Tehdejší posluchači si většinou zapisovali přednášky ze dvou různých oborů, ze kterých pak předkládali státní práci a složili i příslušné státní zkoušky. Tím dosáhli možnost vyučovat jako profesoři na středních školách. Uvedeným způsobem bylo pravděpodobnější získat zaměstnání po skončení studia. Samozřejmě bylo možné již od samého začátku věnovat se doktorskému studiu z nějakého oboru, ale tuto cestu volilo málo posluchačů. Většinou se stávalo, že ke konci prvního způsobu studia si jednotliví profesoři vyhlédli ty studenty, kteří měli podle nich předpoklady doktorské studium úspěšně zakončit, a nabídli jim pokračování ve studiu k dosažení stupně doktorátu.

První způsob tedy znamenal, že dotyčný studoval vždy dva vědní obory. Studium, které tehdy trvalo čtyři roky, bylo mnohem složitější a náročnější než studium doktorské. V mém případě to byl konkrétně zeměpis a přírodopis. Zatím co geografie tvořila s geomorfologií jeden celek s jednou katedrou, u přírodopisu to bylo podstatně jiné. Přírodopis sestával z přednášek čtyř samostatných vědních oborů, které měly také samostatné katedry: mineralogie, geologie, botanika, zoologie a antropologie. Výhodou bylo, že tím si každý absolvent položil velmi široký základ k jakékoliv další činnosti.

68 hodin týdně
Vedle těchto přednášek museli si posluchači zapsat ještě povinně i některé, které více méně sloužily pouze k doplnění středoškolského studia, které bylo koncipováno spíše podle protektorátních nebo německých představ. Některé přednášky byly tehdy pouze v německém jazyce. Z toho důvodu byly pro všechny studující tyto povinné přednášky: cvičení z mluvnice spisovné češtiny I, II a III, přehled československých dějin I a II, stručný přehled dějin české literatury I a II, praktická filozofie. Také se předpokládalo, že si posluchači zapíší k přírodopisu k doplnění znalostí ještě přednášku z organické chemie, anorganické chemie a experimentální fyziky, všechny přednášky samozřejmě se zkouškou.

Čtenář si jistě ptá, jak bylo možné toto náročné studium zvládnout. Nebylo to jednoduché a představovalo to systematické studium v průběhu celého semestru. Spočítal jsem ze svého indexu všechny přednášky v zimním semestru a došel jsem k tomuto číslu. Týdně jsem absolvoval 68 hodin, tedy 24 různých přednášek, číslo, které možná dnešním studentům připadá neuvěřitelné a myslí si, že nebylo jistě nutné všechny přednášky navštěvovat. I když přednášky byly tehdy povinné, nikdo účast na nich nekontroloval, teoreticky to možné bylo. Prakticky však ne a to z toho důvodu, že v té době většinou neexistovala k žádné přednášce nějaká literatura, kterou by bylo možné ke zkoušce nastudovat. Člověk musel tedy vyjít z toho, co na přednášce uslyšel a, což bylo horší, co si stačil zapsat. Jakákoliv neúčast znamenala, že si příslušnou část nemohl naučit a půjčení zápisu přednášené látky od kolegy nebylo vzhledem k tomu, že každý psal velmi rychle a tím i nečitelně, příliš vhodné.

Vedle přednášek pořádali učitelé ještě každou sobotu terénní exkurze. Ty nebyly povinné, fakulta, respektive katedra, hradila plně jízdné a pokud trvaly více dní, i ubytování. Účast byla jednoduchá. Na vývěsce jednotlivých kateder viselo oznámení, kam se jede a v kolik hodin je odjezd, Kdo se chtěl exkurze zúčastnit, napsal tam jen své jméno. Mohu jen dodat, že přes nepovinnou účast byly všechny exkurze vždy plné.

Mohu jen konstatovat, že jsem přesvědčen, že studium bylo v té době mnohem namáhavější než je dnešní. Posluchači mu museli věnovat všechen svůj čas. Bylo přitom jistě i namáhavé pro přednášející.

Poválečné studium mělo ještě jednu zvláštnost, která vyplynula z tehdejší doby. Všichni posluchači byli rozděleni do tří skupin a každá skupina měla poněkud rozdílné přednášky a rozdílný jejich počet. Do první skupiny patřili ti posluchači, kteří studovali již před válkou a nemohli studium dokončit pro uzavření vysokých škol. Do druhé patřili ti, kteří se přihlásili ke studiu, ale nezačali studovat, poněvadž vysoké školy byly zavřeny. Třetí skupinu pak tvořili lidé, kteří skončili studium střední školy v roce 1945 a ještě tentýž rok se přihlásili na vysokou školu.

Dodnes nemohu pochopit, jak vše toto děkanát a nakonec i katedry zvládly s tak malým počtem pracovníků. Jistě k tomu přispěla i poválečná euforie, kdy všichni počínaje úředníky děkanátu a konče přednášejícími a posluchači vkládali do učebního procesu mnohem více nadšení, než tomu je za dnešní poměrně klidné doby.

Autor je emeritní profesor na Ústavu geologických věd Přírodovědecké fakulty MU.

Hlavní novinky